Proč valí se dnes na forum ty davy?

Proč dychtivý tam každého dnes spěch?

Snad vítěz, vraceje se, triumf slaví?

– s kořistí válečnou na odiv všech?

Ó nikoliv. Dnes mysl divadlo jiné jímá,

Marcela sličná před soudcem stojí

povrhnuvši bohy, rukama svýma

chápe se Krista, s nímž Řím je v boji…

Marcelo, Marcelo věř dozajista,

že dnes se rozhodnout musíš,

pohrdneš-li bohy a přijmeš-li Krista.

 

Marcela spanilá před soudcem stojí:

„Slyšíš, co žalují žalobci tvoji?

Zapřelas v bludu svém bohy své vlasti,

zvolivši cizince – nízkého Krista,

jenž prý je tvou jedinou slastí.

Marcelo, popři, že pravda je jistá,

vyznej, že nejsi ctitelkou Krista.“

Dech tají se všechnem

a oči všech na rtech panny libé visí…

Co asi odpoví ozdoba panen?

Všechno se napětím chví…

Ruměnec zbledlou ji ružovou barví líc

a oko – něhy plné moře,

září ji jasněji než tisíc svíc

a úsměv z čela zahání ji hoře.

A zástup s údivem hledí…

 

„Jsem křesťanka a Ježíš je muj Pán,“

tak hovoří a žal se kolem hostí,

repot slyšet kol a soudce velí: „Dosti!

Tak slyšeli jsme z úst tvých doznání

a zákon blud tvuj doznat velí.

Nuž rozpomeň se panen římských ruže,

že život ještě nerozvitý

celý v tvých rukou a že rozkvést muže

v puvab krásy, nehy.“

 

„Proto k pokání volá tě vlast

i ctný tvuj otec šedý,

volá tě milenec tvuj hořem bledý,

volá tě dívek rej, tvých družek krásný,

škoda by tě byla, bohyň zjeve jasný.

Smrt v cirku od lvu čeká tebe jistá,

zapřeš-li bohy, zvoliš-li si Krista.

Ó Marcelo, jen kadidla zrnko jedno obětuj

Dianě slavné a máš život svuj.“

A Marcela? Ta slzíc vrtí hlavou

a oko vzhuru – patří k nebesum.

Já zapřít Toho, jenž smrt za mne nesl?

Jenž pod svým křížem pro mne v bláto klesl?

Já zapřít Toho, jenž mé hříchy sňal?

Ó Ježiši Kriste posilni mne nyní

bych nestala se bázně otrokyni

a nestratila spásu, již jsi mi dal.

A stařec klesá před svou dcerkou k zemi

a hlasitě štká před diváky všemi:

„Ó dcéro, útěcho ty stáří mého,

chceš zbaviti mne potěšení všeho?

Chceš zapřít otce, zkalit jeho slávu?

Ó slituj se a vrať se ke mne čistá,

obětuj Dianě a zapři toho Krista.“

A štká s ním zástup všechen…

„Ó dcero, obětuj jen zrnko malé

a budeš volná jako v lese ptáče.“

 

A milenec ji ruku něžně líbá,

urozený, krásný, šlechetný a milý,

ret se mu chvěje, oko zarosené

upírá k ní ve vážné této chvíli.

„Ó rozpomeň se, když jsme spolu

v háji poslouchali ptáčku rozhovoru;

jak nám volno bylo jako v čarném raji,

když jsme se divili slunku na obzoru.

Rozpomeň se, jaks mi tenkrát ruži dala

a jak jsi se na mne tak něžně podívala

a jaks mi řekla „věř, mám rada tebe,

byl bych tobě snesl všechny hvězdy s nebe.

Pro svou věrnou lásku zapřísahám tebe,

pro těch květin vuni, pro hvězd plné nebe.

Pro spěv ptáku v háji, prosím panno čistá,

kvuli mému srdci, zapři toho Krista!“

Tak šepce a soudce praví jemně:

„Proč uprchnout bys chtěla z této země?

Máš otce, jmění, čest i lásku muže,

ó nehub sebe přespanilá ruže,

jen zrnko Dianě obětuj,

a zapři toho Krista.“

A přítelkyni rej slzy horké roní

a zraky prosebné i ruce zvedá

k Marcele jež v srdci Krista nosí!…

 

A Marcela, ta obměkčit se nedá.

Ó Ježiši, modlí se,

ó zjev se jim, zjev jim sebe,

by také poznali, že opustiti nemuže Tebe,

kto poznal lásky pramen tvojí,

jenž vzbouřené srdce navždy upokojí,

a okem zářícím na všechny něžně zíra.

Již všechen nepokoj přemohla v Kristu víra.

Již ke lvum veďte mne, neb vězte dozajista,

Marcela, křesťanka „ta nezapře svého Krista!“

A davu pláč se mění v divý vztek

a vše propuká v kletby divý jek…

Soudce lítostivě praví k rekyni:

„Kvuli Kristu zhrdlas naší bohyni?

Ó jak hrozný musí býti křesťanu tvých sbor,

když i slabé dívce vštěpují svuj vzdor.

Odveďte již Marcelu, to vzpurné dítě,

ať ji zvěř roztrhá zítra na úsvitě.“

A Marcela? Té z oka blaho září…

Zítra popatří již Kristu v tvář svou tváří…

Ó dívko, mládenče, táží se tebe,

zda zvolíš svět, či cestu v nebe,

zda zvolíš sobě pouť v ta místa čistá…

Zda zvolíš Dianu anebo Krista?

(z dob pronásledování prvních křesťanu za císaře Nerona)